Jako doma

Strávíte-li dost času se slovem bydlení, začne znít tence. Ze všech překladů, které znám, je nejkrásnější španělské hogar: útočiště, místo, kde se cítíte bezpečně, místo, kde můžete být sami sebou. Jeho kořenem je latinské slovo pro krb – oheň uprostřed domu.

Letošní Světový den architektury, 5. října, se nese v duchu hesla, které zvolila Mezinárodní unie architektů: „Bydlení je lidské právo. Postavte ho.“ Připadá, jako vždy, na Světový den lidských sídel OSN, letos věnovaný „Odpovídajícímu bydlení pro všechny“. Při rychlém čtení zní druhá věta jako pokyn architektům. Při pomalém čtení je adresovaná všem. Politikům a plánovačům ano – ale také lidem, kteří v domovech žijí, a jejich právu si je postavit nebo si je nechat postavit, jakýmikoli prostředky mají po ruce. Není to bojový pokřik jedné profese. Je to pokřik pro všechny zúčastněné a nakonec pro každého z nás. Výzva, která by měla zaznít v každém člověku, k němuž dolehne, a která s sebou nese jistý druh osobní odpovědnosti.

 

„Není to bojový pokřik jedné profese. Je to pokřik pro všechny zúčastněné a nakonec pro každého z nás.“

 

Pocit bezpečí doma má své jméno. Sociolog Anthony Giddens jej nazval ontologickým bezpečím: jistotou, že to, čím jsme, bude trvat, a že svět kolem nás zůstane v hrubých rysech takový, jaký je. Pozdější badatelé jej umístili do domova – do stálosti, rutiny, kontroly, bezpečné základny, z níž lze jednat – a zpočátku jej zkoumali skrze vlastnictví bydlení, ačkoli, jak ukazuje Vídeň, bezpečí nezávisí na tom, zda vám patří zdi kolem vás. Jeho nepřítomnost lze měřit. Longitudinální studie opakovaně spojují nejisté či nevyhovující bydlení s horším duševním zdravím a UN-Habitat odhaduje, že zhruba 2,8 miliardy lidí na světě nemá odpovídající bydlení, z toho více než 300 milionů nemá domov vůbec. Bezpečí tedy není jen otázkou zámků a nosných zdí. Je to stav bytí.

Tady v Barceloně je tohle rok architektury. Město je Světovým hlavním městem architektury UNESCO–UIA 2026 a hostitelem Světového kongresu UIA a celé měsíce se akce velké i malé – panely, přednášky, výstavy – točily kolem téhož tématu. Samo město zkouší své páky: po vypršení v listopadu 2028 neobnoví licence svým zhruba 10 000 turistickým bytům, aby se z nich mohly znovu stát domovy. Není to všelék, ale vyvolává změnu. A je také potřeba. Španělská rada mládeže spočítala, že mladý zaměstnanec by musel vynaložit 98,7 procenta čisté mzdy na nájem bytu, v němž by bydlel sám; v roce 2025 se pouze 14,5 procenta lidí ve věku 16 až 29 let podařilo odstěhovat od rodičů.

Z mnoha faktů, návrhů a procesů, které leží na stole, mi tři utkvěly právě proto, že by stěží mohly být odlišnější. Každý z nich působí na jinou páku: návrh, systém, proces. Jsou to příklady, ne úplný obraz. Žádný z nich se nedotýká více než miliardy lidí žijících v neformálních sídlech, kde je právo na bydlení nejspornější – a žádný jediný článek by nedokázal obsáhnout všechno.

Tokio: pokoj vedle

Zhruba polovinu ze 7,2 milionu tokijských domácností tvoří jediná osoba; ve 23 vnitřních obvodech je podíl ještě vyšší. Nejmenší byty města – samostatné garsoniéry pod 20 metrů čtverečních – umožňují žít, aniž byste s kýmkoli promluvili. Architektka Satoko Shinohara je nazývá živnou půdou společenské izolace. V roce 2020 zemřelo ve 23 obvodech více než 4 000 lidí, aniž by se o ně někdo staral nebo o nich věděl – 1,6krát více než v roce 2011. Ten strach není jen japonský. V lednu 2026 se čínská aplikace s názvem „Jsi mrtvý?“ nakrátko vyšplhala na vrchol žebříčku placených stažení v zemi. Její uživatelé jednou za dva dny zmáčknou tlačítko; pokud to neudělají, je upozorněn nouzový kontakt.

Aplikace dokáže ohlásit, že někdo přestal odpovídat. Půdorys dokáže vedle umístit někoho, komu by to došlo. Její odpověď není nová, a právě v tom je její síla. Řadové domy nagaya z období Edo sdílely studny a latríny a s nimi informace i vzájemnou podporu. Share Yaraicho, sdílený dům, který navrhla s Ayano Uchimurou v roce 2012, klade společný prostor jako nárazník mezi nejmenší soukromé jednotky. Světová zdravotnická organizace dnes odhaduje, že osamělost se týká jednoho ze šesti lidí na světě. Tokio ukazuje, že potřebujeme řešení propojující množství lidí žijících samostatně – prostory, které respektují přání být sám, a přesto nechávají otevřené dveře.

Pro praxi je poučením parametr návrhu: sdílený prostor umístěný mezi nejmenší soukromé jednotky, naplánovaný už od první skici, nikoli přidaný nakonec.

Vídeň: rozhodnutí, které stále platí

Vídeň ukazuje, že řešení z minulosti mohou dosáhnout až do přítomnosti. Zhruba 220 000 obecních bytů a přibližně 200 000 dotovaných bytů postavených neziskovými stavebními sdruženími poskytuje bydlení asi polovině obyvatel města. Model sahá k Rudé Vídni dvacátých let a přesto se nezastavil: neziskoví developeři stále přidávají kolem 5 000 bytů ročně. Protože tam bydlí i střední třída, nese sociální bydlení jen málo stigmatu a jeho samotný rozsah stabilizuje nájmy na celém trhu. Bezchybné není – přístup zůstává byrokratický a obyvatelé s migrační zkušeností jsou nedostatečně zastoupeni. Dá se to revidovat. Ale drží to. Bezpečí tu plyne z nájemního práva, nikoli z vlastnického titulu. Studie vydaná vídeňskou Komorou práce zjišťuje, že navzdory vyšší hustotě a rychlejšímu růstu počtu obyvatel má Vídeň podstatně nižší zatížení náklady na bydlení a výrazně vyšší spokojenost s bydlením než Hamburk nebo Berlín. Tlak je skutečný i tady: nabídkové nájmy na soukromém trhu města vzrostly v roce 2025 asi o deset procent.

Otevírá to i méně okázalé otázky, které stojí za každým modelem bydlení a na něž musí odpovídat i jeho mnohé varianty v jiných městech: kolik půdy město vlastní, kolik jí předalo třetím stranám, jak jsou celkově nastaveny jeho finance. Podívejme se na sever, do Helsinek, kde obec vlastní zhruba 70 procent půdy; právě toto vlastnictví umožnilo městu nejprve lidi ubytovat a ostatní problémy řešit až potom. Možnosti existují. To je to, co Vídeň ukazuje.
Pro architekty leží poučení před samotnou kresbou. Půda, financování a zadávání zakázek jsou rovněž otázkami návrhu, a kdo se jim vyhýbá, přenechává zadání jiným.

HouseEurope!: druhý pokus

Třetí příklad není budova, ale proces. V roce 2025 spustili architekti Olaf Grawert a Arno Brandlhuber iniciativu HouseEurope!, evropskou občanskou iniciativu volající po zákonech, které by učinily rekonstrukci a přestavbu stávajících budov snazší, levnější a spravedlivější než jejich bourání. Potřebovala milion podpisů během jednoho roku. Když se sběr 31. ledna 2026 uzavřel, zůstala daleko za cílem. Podepsat se dalo online, během pár minut, odkudkoli v EU; pár dní před uzávěrkou měla méně než 80 000 podpisů. Jejími iniciátory byli architekti – připomínka toho, že profese dokáže procesy rozbíhat, nejen odevzdávat projekty.

V září spustila širší koalice pokračování, „Right to Housing! Now and Forever“, postavené na jednoduchém argumentu: domovy zítřka už byly postaveny. Nyní se netýká jen rekonstrukcí, ale i financování a dostupnosti. Možná neuspěje ani napoprvé. Ale změna, která začíná složitěji, šířeji a pomaleji, může nakonec sahat hlouběji. Procesy se nijak nezjednodušují, přestože máme k dispozici všechny myslitelné nástroje. Vytrvalost je možná jednou z nejdůležitějších vlastností, které musíme chránit.

 

„Vytrvalost je možná jednou z nejdůležitějších vlastností, které musíme chránit.“

 

Osobní odpovědnost
Architekti už hodně z toho dělají. Při konverzích, novostavbách i rekonstrukcích ohýbají rozpočty, předpisy a zvyklosti směrem k něčemu lepšímu. V Grand Parc v Bordeaux proměnil ateliér Anne Lacaton 530 sociálních bytů, aniž by požádal jediného obyvatele, aby se vystěhoval – důkaz, že „postavte ho“ nemusí znamenat stavět nově a že lidé mohou zůstat, zatímco se budova mění. Lacaton to řekla bez obalu: architekti musí mít jasné postoje k bydlení. Větší překážkou, řekl mi po kongresu UIA bruselský architekt Laurens Bekemans, spoluzakladatel BC architects & studies & materials, není zákon, ale zvyk.
Co chybí, nejsou příklady. Je to osobní odpovědnost: hodnoty, které vyžadujeme na politické úrovni, přenesené do způsobu, jakým se každý projekt vede a odevzdává. S odvahou se dá změnit opravdu mnoho.

 

„Co chybí, nejsou příklady. Je to osobní odpovědnost.“

 

Osobní odpovědnost ovšem není profesní výsada. Je to výzva všem. Vezměte ji na sebe – jako obyvatel, jako zadavatel, jako architekt nebo v jakékoli roli, kterou máte, a s prostředky, které máte. Tyto prostředky nejsou stejné: mladý nájemník v Barceloně neunese to, co unese město nebo developer. Bydlení se týká nás všech.