Co obraz vynechává

Když se díváme na fotografii – zvlášť na obrazovce –, uniká mozku spousta detailů. Vidíme jen zploštělou, dvourozměrnou verzi zážitku, který má mnohem víc rozměrů.

Je-li na fotografii pláž, necítíme písek mezi prsty u nohou ani ten pocit zapadajícího slunce, které se pomalu noří pod obzor. Unikají nám pachy aut, rostlin a prachu z písku a neslyšíme žádný z okolních zvuků, blízkých i vzdálených, mechanických i přírodních. Naše mysl nás ale obelstí: chybějící detaily doplní. Možná je nahradíme detaily z poslední návštěvy pláže – pocitem vzduchu kolem nebo teplotou na kůži.

Uvažme ale, co se stane, když se podíváme na fotografii hotelového pokoje.

Tady se necháme oklamat snáz.

Víme, že zážitek z pokoje bývá jiný než fotografie. Jsou-li fotky dost dobré, mysl zapomene, že hotely jsou stavěné na obrat: personál v zákulisí každý den žene vpřed onu patinu zdvořilého protlačování lidí rušným turniketem ložního prádla a čistých ručníků – zároveň ne-místo pro služební cesty i nezapomenutelné svatební cesty.

Vidíme fotku čistého pokoje a předpokládáme, že čistý je i vzduch. Vidíme jednoduchost a zapomínáme na zvuk radiátoru, který uprostřed noci cvaká. Zapomínáme na větrací mřížku zanesenou prachem, sípající námahou z toho, že má čistit vzduch pěti set ložnic.

Protože potřebujeme kde přespat, protože se můžeme opřít jen o pár smyslů – fotografii a recenzi – a protože máme málo času, pokoj schválíme. Naše oči neschvalují jasně modrá světélka termostatu, když se po přistání snažíme usnout. Naše uši neschvalují vzdálené DUNĚNÍ výtahu, který sype hlučné hosty do tuctu pater jen pár dveří od nás.

Fotografie nemůže být studená. Může být jen viděna. Prostory vybíráme tím jediným smyslem, který přenos tímto médiem přežije. Obýváme je však všemi smysly, které ho nepřežijí.

Tato hluboká asymetrie působí i opačným směrem: nejen v tom, jak hosté prostory vybírají, ale v tom, jak se prostory staví. Sípající klimatizační jednotka, která neúčinně tlačí vzduch potrubím příliš dlouhým na její výkon, se na fotografii neobjeví. Modré světélko termostatu se neobjeví. S DUNĚNÍM výtahu se nepočítá.

Dokud pro tyto nepříjemnosti neexistuje rámec, nedá se s nimi nic dělat. Budeme dál stavět hotely tak, aby prodávaly pokoje přes fotky, a budeme dál mít cestovatele, kteří je musí snášet. Ten nedostatek odpočinku se nasčítá a promítne se do schůzek, do nápadů, do psaní knih i do vztahů, které si hotel vyberou jako dočasnou základnu svého rozvoje.

Mysl nechce, aby technika přitahovala víc pozornosti než prostředí. V přírodě je vzduch příjemný vánek. Nevydává sípavý mechanický zvuk, když vlévá špatně filtrovaný vzduch do dusné nádoby. Vzduchotechnika by se měla stavět stejně a zapustit tak, aby zvuk byl dál od místa výdechu.

Tento rozpor zkoumám už řadu let. Je předmětem práce, kterou dělám s nadací Calm Tech Institute. Hluboce nás zajímá, jak technika a prostory působí, nejen jak vypadají.

Pevně věřím, že zadní mozek – starší, rychlejší a hmatovější část mozku – hodnotí zážitek z pokoje ve chvíli, kdy do něj vstoupíme. Prefrontální kůra je naopak vynikající ve čtení textu a v rozhodování (třeba která fotka hotelu vypadá pro cestu nejlépe), vládne nám však mozek, který se vyvinul první. Právě on nám dává ten znepokojivý pocit smyslové deprivace – hotelový pokoj s holou stěnou, bez charakteru a bez vzduchu – oproti harmonickému stavu pokoje s výhledem, s balkonem a se skutečnými materiály.

Svůj výzkum jsme převedli do standardu nazvaného Calm Tech Certified® for Spaces, který do hloubky zkoumá všechno, co cítíme, ale nevidíme, a jak může pohostinství zvyšovat radost, spokojenost i návratnost hostů tím, že se soustředí na obvykle neviditelné stránky: vzduch, světlo, zvuk, texturu, materiál a vůni.

Máme příležitost změnit budoucnost zážitku tím, že svou péči rozšíříme za obraz až ke smyslům. Musíme se hluboce starat o materiály, zvuky, vůně a vzduch v prostoru, protože jej potřebujeme vytvořit tak hluboce a tak mnohosmyslově, jak jej prožíváme v přírodě. Jinak budeme odsouzeni k budoucnosti, kterou už zažíváme: k interiérům natolik zbaveným péče a návrhu, že jedinou možností bude dívat se do telefonu a hledat v něm nějaký smysl.

 

Lobby hotelu Sommerro v norském Oslu využívá textury, vzory a příjemné materiály, aby z historické budovy udělala vlídné místo. Technika je ukrytá v záměrně navržených fyzických ovládacích panelech. Foto © Amber Case